Jednou to přijít muselo. I my jsme se s Michalem vydali do muslimského světa. Světa, kde to pořád „vře“. Útoky muslimských radikálů v Tunisu a Keňi, další nepokoje v Sýrii nebo útok v Paříži plnily poslední měsíce stránky novin. Stala se i pozitivní věc, a tou byl návrat dvou českých dívek unesených v Pakistánu, které se vrátily po dvou letech v zajetí domů.

My jsme se dohodli, že pojedeme raději do bezpečnějších zemí na arabském poloostrově. V zimě jsem viděl zajímavý dokument o Ománu. Jenže letenky do této země jsou trochu dražší. Omán sousedí také se Spojenými arabskými emiráty. A letenky do Dubaje vyjdou na 7 000 Kč. Rozhodli jsme se tedy navštívit právě tyto dvě „ropné“ země.   A tak jsme vyrazili dvanáctého dubna 2015 opět po dlouhé době na letiště Vaška Havlů. Let se společností Travel Service trval něco kolem 6 ti hodin, což byla sranda oproti dálkovým letům trvajícím přes deset hodin. Menší sranda byla to, že na palubě bylo dost dětí a zrovna za mnou seděly dvě. Má trpělivost došla, když mi kluk za mnou kopal do sedadla a maminky se dokonce dotklo, že jsem mu dvakrát řekl ať toho nechá. Někdo ho prostě musí zpražit, když tam nemá tatínka. Tak jsem netrpělivě vyhlížel pevninu. Poslední úsek letu probíhal nad Perským zálivem a jelikož je letiště Dubai jedním z nejvytíženějších na světě, je nutný alespoň jeden vyčkávací okruh nad zálivem. Konečně jsem spatřil žlutou zemi. Dole bylo vše symetrické a mělo obdelníkový nebo čtyřúhelníkový tvar. Silnice byly dokonale rovné. Při finálním přiblížení jsem spatřil siluetu města. Bylo půl sedmé a už se stmívalo. Jelikož je letiště velké, museli jsme čekat minimálně půl hodiny na razítko do pasu. Pak jsme navštívili „popříletový duty free“, kde jsme koupili balení piva Budweiser a potom jsme vyměnili nějaká Eura za dirhamy, což je místní měna. 100 Dirhamů je zhruba 650 Kč.

Metro vede přímo na letiště, což je dobře a cestu výrazně zkrátí. Jeli jsme do čtvrti Deira, kde jsme měli mít rezervovovaný hotel. Vlaky metra jsou čisté a jsou zde vyhrazené prostory pro ženy. To nám jaksi uniklo a všimli jsme si toho až po chvíli. A po týdnu jsem zjistil, že za to může být pokuta 100 Dirhamů. Hotel jsme našli po chvíli hledání. Tady zase zpražil personál nás, když si všimli tašky s pivem. Pivo muselo zůstat v recepci. Hotel byl kompletně „nealkoholický“. Ve Spojených arabských emirátech je alkohol omezen pouze na některé hotel a kluby. Pili jsme pak plechovky venku zabalené v kapesnících. Cena ubytování v Emirátech i později v Ománu se většinou pohybovala kolem 1000 K za osobu/noc, mnohde bez snídaně a když se snídaní tak pouze základ jako máslo, káva, čaj nebo toastový chleba. To se mi líbilo, protože je vidět, že u nás je hotelnictví podhodnocené a různé slevomaty a podobné ptákoviny to zazdí ještě víc. Jelikož bylo pozdě a my měli hlad, vyrazili jsme také do nejbližší restaurace na jídlo. Nabídka se skládala z masa kuřecího a maso vepřové tu nahradilo skopové a hovězí. K mání byly různé variace kebabu a typické placky chapati nebo arabský pita chléb. Později jsem si také dost dával vynikající pálivé „curry“, které bylo k mání i v Ománu. Hned na první pohled jsou v Dubaji vidět indické, filipínské nebo pakistánské vlivy, jelikož zde pracuje mnoho lidí právě z těchto zemí. Je to multikulturní město s liberálním islámem. Cizinky je možné vidět i v hodně krátkých sukýnkách. To by u sousedů v Saudské Arabií nebo Íranu neprošlo. První den jsme stihli projít pouze přilehlé okolí s nedalekým obchodním centrem. Hotel leží poměrně blízko letiště a tak je slyšet nekonečné burácení tryskových motorů Airbusů 380 nebo Boeingů 777, kterých má společnost Emirates nejvíce na světě.

Světlo bylo možno spatřit již brzo ráno a nám se naskytl pohled na les mrakodrapů v čele s „Burj Khalifou“, nejvyšší stavbou na světě. Vydáváme se hledat pláž do čtvrti Dubai Marina. Jedeme metrem a zjišťujeme, že Dubai je rozlehlá. Míjíme „downtown“ a pak i proslulou plachetnici hotel „Burj Al Arab“, která je ovšem od „downtownu“ vzdálená zhruba 8 kilometrů. V Dubai Marina je také les mrakodrapů ale pláž nenacházíme a jdeme tedy kousek k plachetnici, kde by měla být. V Dubaji má snad každý auto, které je asi v rozlehlém městě nezbytné. Na silnicích se pohybují Mercedesy, BMW, Mustangy a Dodge, sem tam nějaké Porsche a hodně SUV nebo teréních aut. Když dojdeme na pláž vrcholí akorát polední výheň takže se nám zchlazení hodí. Na pláži skoro nikdo není a to je dobře. Evropanky se koupou v bikinách a místní ženy ve svých typických černých šatech. Luxusní hotel Burj Arab byl nedaleko a vidět byl i Hotel Atlantis se svou typickou obloukovou klenbou. Kolem Arabu ale nic moc nebylo pouze pláž a vzadu pak obytné nízké domky. Ten první den jsme ještě stihli navštívit nákupní centrum Dubai Mall, které má světový primát ve velikosti podle čtverčeních metrů (1 124 000 m²), obchodů a restaurací v něm najdeme kolem 1200. Nacházely se tam nejen obchody všech světových značek, ale i lední kluziště. Šli jsme se také mrknout do supermarketu Waitrose, což je jeden z těch lepších, kde mají i větší výběr pečiva. Jinak bylo jinde k mání pouze pečivo toastové, které nesnáším. Regály s pivem chyběly, zato nabídka nealka byla velká. Našel jsme zde snad tři druhy Fanty (vedle klasického pomeranče jablko, citrus nebo jahoda), Canada Dry nabízela také snad tři druhy a pak ruzná nealkoholická piva. Voda byla k mání většinou neperlivá, perlivá byla dražší a stála asi kolem 40ti Kč (0,7 l), takže se hodila jako slavnostní nápoj, na který se člověk těší už od rána. Zde se dalo koupit ve speciálním oddělení i maso vepřové. Zkrátka, kdo chce dělat byznys, musí dělat kompromisy. Venku se nachází známá „zpívající fontána“, která jednou za čas tryská proudy vody při populární i místní hudbě. Při zpáteční cestě do hotelu se mi také líbily svítíci palmy. Dubai je prostě kýč, který stojí za návštěvu. Jak se tu moc nepije, je tady i takový pořádek a klid, když tady nejsou ožralí státní příslušnící velmocí, kteří řádí jak utržení ze řetězu (největší „raubíři“ jsou pro mě asi Amíci, Rusové, Britové, mladí Němci a Dánové).

V Dubaji jsme strávili dvě noci a poté se vydali busem do Ománu. Měli jsme namířeno do Muscatu, což je hlavní město. Cesta trvala asi 4 hodiny a krajina se postupně měnila. Písečné duny obklopující Dubai vystřídaly pusté hory. Na hranicích vše proběhlo bez problémů nicméně jsme museli všechno vyložit na plechový stůl před autobusem. Michal vzal sebou jablkovici, kterou přelil do pet láhve. Celník jí vytahoval a já už myslel, že jí otevře a přičichne, nicméně Michal mu řekl, že je tam voda a tak mu uvěřil. Michal už případný trest zjišťoval dopředu. Je to kolem 300 kč a zabavení kontrabandu. Na závěr ještě přizvali pejska, který všechna zavazadla očuchal. Celník nebohého pejska dost potrápil a dal mu v tom horku asi pět koleček kolem všech zavazadel. Stějně nic nenašel. Jen blázen by takhle něco pašoval, protože tresty za drogy jsou v obou zemích prý vysoké.   

Do Muscatu jsme dorazili kolem poledne a ubytovali se v hotelu u autobusového nádraží. Chtěli jsme vyměnit nějaké peníze ale směnárny mají většinou přes poledne zavřeno. Michal si nějaké peníze vyměnil předtím v Dubaji a tak jsme měli pár babek alespoň na taxi do města. Místní měna je Rial, za který jsme dali asi tak 60 Kč. V místních restauracích se lze najíst od jednoho Rialu. Sice to není nějak velká porce a masa je pomálu, nicméně příloh – buď rýže nebo placek – je dost. Jeli jsme se podivat na pevnosti, které tu kdysi postavili Portugalci, vedle nich se pak rozkládá na sultánův palác. Muscat je podobně jako Dubaj rozlehlý a nesouměrný. Žádné náměstí jako v Evropě tady nenajdeme. Je zde přístav a nábřežní promenáda. Oproti Dubaji zde nejsou žádné výškové budovy a vše působí tak nějak přirozeně a tradičně. Na první pohled bylo také zřejmé, že i tady tečou „petrodolary“ a benzín je levný. Veřejná doprava zde téměř neexistuje a všichni mají opět auta. Na silnicích se mi nejvíce líbily „žrouti paliva“ Dodge a Mustangy. Všechny nápisy včetně jídelních lístků jsou stejně jako v Emirátech dvojjazyčné, tedy arabsky a anglicky. V Muscatu jsme strávili jednu noc a přístí den jsme jeli do města Sur, které leží na pobřeží, téměř na konci Perského zálivu. Kousek dál je již Arabské moře. Nevelké město bylo dříve důležitým námořnickým bodem a stavěli se zde plachetnice zvané Dhow.

Bylo zde také postaveno mnoho dnes již opuštěných portugalských pevností, fascinovalo mě také množství mešit. Viděli jsme jich snad pět. Všiml jsme si také, že muezzin svolává k modlitbě po dvanácté hodině a pak kolem šesté a snad ještě večer. V tomto časovém pásmu se stmívá kolem sedmé večer a je zde pouze o dvě hodiny více než v ČR. Večer pak vylézají na ulici muži, kteří kouří vodní dýmky, povídají si před obchody, pijí ovocné koktejly nebo se jen tak projíždějí ve svých bourácích a to hlavně ve čtvrtek večer, jelikož mají pátek volný. Lidé byli docela přátelští a nezřídka nabídli svezení, protože v zemi aut a ropy je asi divné chodit pěšky. Ženy moc vidět nebylo, i když za volantem SUVéček nebo teréňáků jsem jich pár viděl a ve směnárně taky nějaké pracovaly. V restauracích a supermarketech pracovali na rozdíl od Emirátů pouze muži. Michal pak na internetu našel příběh Lucky z Čech, která se provdala za Ománce a zoufala, že nemůže jezdit ani na koni a doma se nudí. Děvčata, sem se raději nevdávejte! V Suru je také pláž, na které dopoledne nikdo není. Kolem šesté zde hrají místní kluci fotbal nebo běhají po pláži. V Suru jsme také strávili dvě noci. Dobré bylo, že jak v Emirátech, tak v Ománu neotravovali na plážích nebo ulicích otrapové-nahaněči, kteří jsou někdy schopni pohodu na pláži svou vlezlostí pěkně znepříjemnit. A co jsme dělali po večerech? Večer jsme chodili jíst do nedaleké restaurace. Když nám někde chutná a jsme spokojeni tak další podniky nevyhledáváme a chodíme jíst tam. Jinak i bez piva a alkoholu to nebylo špatné. Občas jsem si cucl jablkovice a stačilo to. Po večerech jsem také četl časopisy a cestopisy a jelikož i hotely jdou s dobou a mají už televize s USB vstupem tak sebou nosím flash disk s filmy v češtině. Zkrátka pohoda.

Ze Suru jsme pak jeli zpět do Muscatu, kde jsme zvolili jako odpočinkové místo pláž Qurum. Tady už bylo vidět, že zde mají domky bohatší Ománci. Rovněž restaurace byly trochu dražší. My jsme chodili do řetezce Tche-Tche, který nabízel moderní mezinárodní kuchyni. Oběd či večeře tady vyšel od tří Rialů (180 Kč) nicméně velikost porce v normálu. Samozřejmě plus pět procent za servis. Když jsme takhle na cestách někdy přemýšlím co by dělali Češi kdyby u nás museli platit ještě něco za servis. Určitě by remcali a to málo které chodí do restaurací by možná chodit přestalo. V Muscutu jsme také podnikli plavbu tradiční plachetnicí Dhow, byť dnes už s motorem. Dvouhodinová plavba po pobřeží stála v přepočtu 1200 K na osobu. Z moře byl také pěkný pohled na hory a portugalské pevnosti. V hotelu jsme si dali poprvé od Dubaje pivo, byla to tuším značka Scania importovaná z Dánska. Stálo v přepočtu asi 100 Kč. Tady byla také přístupná pláž, kam jsme chodili většinou dopoledne. Chtěli jsme také navštívit město Nizwa zapsané v seznamu UNESCO, ale nejel tam v ten den žádný bus, takže jsme navštívili alespoň souq – tržiště.

V Muscatu jsme strávili asi tři dny a poté jeli do pouštní oazy Buraimi u hranic s Emiráty.  Před Buraimi byl také hraniční checkpoint, kde jsme čekali asi půl hodiny. Kolem se tyčily jen pusté hory. V Buraimi kromě pevnosti a tržiště nic moc zajímavého nebylo. Pobyli jsme tu pouze přes noc a ráno jsme se vydali taxíkem k hranici, kde jsme také museli pár desítek minut čekat a pak pěšky přejít hranici do města Al Ain. Toto půlmilionové město spadá pod Emirát Abu Dhabí a je to také taková oáza uprostřed pouště. Zde jsme měli vytipován jeden hotel, nicméně byl obsazen a tak nám nezbylo než hledat dál. Pak se nám podařilo najít čtyřhvězdičkový hotel Ayla u nákupního centra. Pokoj stál sice kolem 100 Eur ale kvalita tomu odpovídala. Žádný viditelný nedostatek jsem nenašel. Bylo tam vše, co si pamatuji z hodin hotelového provozu. Zajímavé bylo, že v lepších hotelech požadují vratnou zálohu a že se platí hned na dřevo. Bylo vidět, že tento hotel navštěvují lepší lidé. Venku před vchodem stál zaparkovaný luxusní sportovní vůz značky McLaren v ceně zhruba 4,5 mil. Kč. V Al Ainu jsme také strávili jednu noc a stihli jsme navštívit Jebel Hafeet, což je jeden z nejvyšších vrcholů Emirátů. Má 1249 metrů a vede tam silnice a tak jsme si vzali taxíka, který nás tam dopravil. Na vrchu je kromě výhledů i hotel Mercure.

Poté jsme ještě stačili navštívit místní zoo a to bylo vše co jsme stihli. Vedle hotelu se staví druhá největší mešita v Emirátech. Následující den jsme vyrazili do Abu Dhabí, které je městem hlavním. Kromě toho patří také k nejdražším městům světa. Zde jsme se ubytovali v jednohvězdičkovém hotelu, který ovšem stál 1000 Kč na osobu bez snídaně. Ale byla tam alespoň lednice a vedle hypermarket, kde se dala koupit i šunka, normální sýr (jinak většinou sýr toastový) nebo bageta. Abu Dhabí působí jako město kompaktněji, zkrátka není tak rozlehlé jako Dubai. Není tady žádné metro nebo vlak a tak zase zbývá jen autobus nebo taxík, který ovšem zas tak moc nestojí. Od hotelu byla pláž vzdálená asi 2 kilometry, což bylo super.

Pláž byla čistá a v dopoledních hodinách téměř liduprázdná. Byla zde také vyhrazená místa na koupání, jinak přišel plavčík a důrazně na to upozornil. Upozornění dostal také Michal, který se na konci pláže převlékal a odhalil něco co neměl. Přiběhl „sekuriťák“ a dostal od něho kázání, že by mohl pohoršit paní (evropského původu), která stála asi 50 metrů od něho nebo obyvatele výškových budov, jenže ti by asi museli mít dalekohled, aby něco viděli. Vzhledem k tomu, že tady nejde najít nahé tělo ani na internetu tak na střechách mrakodrapů možná jsou lidé lační vidět nahou prdel a „ostří ostošet“. Navštívili jsme také mešitu Sheikha Zayeda. Já měl ovšem kraťasy nad kolena a tak jsem musel jít pro abayu – typický bílý hábit. Vypadal jsem pak jako ortodoxní muslim. Těch 500 “melounů” dolarů, které mešita stála bylo vidět na každém kroku. Interiér byl bohatě vyzdoben. Kraťasy také vadily, když jsme došli před hotel Emirates Palace, který má sedm hvězd. Chtěli jsme jít alespoň do lobby, jenže u vstupní brány řekli ne. Michal tam pak šel v kalhotech, mě se již nechtělo a šel jsem raději na pláž. Z fotek jsem pak viděl, že je tam samý mramor, prostě dokonalost.

Na vyhlídkovou plošinu Emirates Tower bych možná šel, jenže už se tenčila zásoba Eur a tak šel jen Michal. Pro milovníky vozů Ferrari je ve městě také zábavní park Ferrari World, nicměně vstup také stojí kolem 1200 Kč. Dva dny v Abu Dhabí stačily a nezbylo nám nic jiného než se vydat zpět do Dubaje, abychom tam cestu ukončili. Do Dubaje jsme dorazili v pátek a tam a zjistili, že metro jezdí až odpoledne. Taxík nás však v pohodě dopravil, kam jsme chtěli. Ubytovali jsme se ve stejném hotelu, kde nám téměř před dvěma týdny zabavili pivo.  Poslední den v Dubaji uběhl rychle, navštili jsme například pláž Al Mamzar, Dubai Mall a já pak šel do lepší indické restaurace na jídlo.

Jelikož restaurace byla v přízemí nákupního centra a záchody někde ve druhém patře tak se mi přihodilo, že jsem pak tu restauraci nemohl najít. Nákupní centrum prostě nebylo jako u nás v Edenu, bylo mnohem větší a já pak musel jít ven abych našel vstup, kterým jsem přišel. Naštestí na mě počkali a jídlo bylo teplé a dobré. Ke kompletnímu gastronomickému zážitku ovšem něco chybělo. Ano byla to buď lahvinka vína nebo nějaký digestívek. Já si dopřál jídlo a Michal si dopřál zážitek tím, že vyplázl 1200 Kč za vyhlídkovou plošinu ve výšce 452 metrů na Burj Khalifa, bylo to nejvyšší místo, které kdy ve městě navštívil. A to byl také konec. Letěli jsme v sobotu večer. Opět jsem se zhrozil, když jsem u gatu viděl neposedná dítka. Měli jsme pak v letadle dvě dítka před sebou ale ty byly nakonec v pohodě, rovněž mamika ušla. Ale zlobivý kluci o dvě řady dál to vykompenzovali, nicméně pak naštěstí usnuli. Usnul jsem i já, abych se probudil opět nad deštivou Prahou. A kolik nás ta sranda stála? Kolem 35 000 Kč se vším všudy. Teď jsem již zase v Krkonoších a marně na zahrádce vyhlížím hosty a tak občas přivřu oči a opět projíždím nekonečnou argentinskou pampou, piju pivo na Copacabaně, vidím sněhovou čepičku Kilimanjara, procházím se po Rudém náměstí nebo se jen tak koupu na filipínských plážích. A doufám, že zas někdy uslyším to volání dálek…