Po výletech do Střední (Mexiko) a Jižní Ameriky (Brazílie) jsme si s Michalem řekli, že je potřeba prozkoumávat jiný kontinent, a to Asii. Já už jsem byl před lety v Thajsku, takže jsem trochu věděl, co od toho očekávat. Michal mířil do Asie poprvé, změnil trochu názor, před několika lety by řekl, že ho to neláká. Změnit názor je někdy dobré, tedy v našem případě bylo. Proč jsme si vybrali Filipíny? Jsou trochu neprávem zastíněny Thajskem, kam míří většina našinců, a proto jsem to chtěl trochu porovnat. Cesta byla naplánovaná od 10. do 30. 4. 2013. Plánovat jsme pochopitelně začali již v únoru a březnu. Letenky jsme koupili v měsíčním předstihu a stály kolem 18 000. Společnost Korean Air má ve světě dobrou reputaci a po sérii havárií koncem devadesátých let se proměnily ve spolehlivé aerolinie. Pak bylo nutné zajistit ubytování a další letenky. Rozhodli jsme, že budeme tři dny v hlavním městě Manila a pak se přesuneme na turistický ostrov Boracay, tam budeme 12 dní a pak zpátky na tři dny do Manily. Letenky na ostrov stály kolem 2500 Kč a pokoje jsme zarezervovali přes HostelWorld.

10. dubna jsme se tedy sešli v Praze na Ruzyni. Já jel z domova a Michal z práce. Na letišti nebyly žádné zvláštní problémy, zpoždění bylo asi 30 minut. Boeing 777-200 tedy přistál s menším zpožděním, aby posléze vyložil stovky Korejců a letěl zpět. Odstartovali jsme kolem 19:00 a letěli přímo do Soulu. Tenkrát bylo mezi severem a jihem Koreje jakési napětí a tak nás samozřejmě všichni varovali před raketami. Ale nic moc se nedělo, párkrát jsem upadl do polospánku, a když jsem se vzbudil naposled, byli jsme již nad Chabarovskem. Přistáli jsme kolem 11:00 místního času, let trval 9 hodin a 45 minut. Uteklo to docela rychle. Měli jsme pauzu sedm hodin a tak jsme museli řešit, co budeme dělat. Tak jsme se rozhodli pro cestu do centra. Letiště Incheon má přímé vlakové spojení do centra a tak to bylo docela snadné. Automaty na jízdenky byly v angličtině. Vlak byl moderní a čistý, cestou jsme spatřovali velké chemické a tepelné závody a posléze i sídliště.

Obrýlení spolucestující většinou koukali do tabletů a telefonů. Asi za 50 minut jsme dorazili na hlavní nádraží Seoul Station. Tady mi bylo při pohledu na tu čistotu a funkčnost trochu do breku při vzpomínce na naše chátrající nádraží. Z nádraží jsme si vzali taxíka a jeli se podívat alespoň na hlavní pamětihodnosti. První byla brána Namdemun, která stojí přímo mezi výškovými budovami. Poté následoval přesun do palácového komplexu Gyeongbokung. Palác byl velký, snad na celý den. Korejské děti nás nadšeně zdravily a jeden pán mi dokonce podal ruku. My tam byli asi jen hodinu, navíc foukal studený vítr a bylo chladno. Těšil jsem se do tepla. Z centra jsme se tedy pozvolna přesunuli zpátky na letiště. Na letišti jsme se občerstvili. Já měl japonský řízek s rýží k tomu ledový čaj v přepočtu za 13 Eur, což není na mezinárodní letiště špatné. Ačkoliv je letiště velké, je přehledné a čisté. Ve druhém patře jsou dokonce k dispozici sprchy.

Do Manily se letělo kolem 19:00, tentokrát Airbusem 330-200 a let trval 3 hodiny a 30 minut. Přistáli jsme kolem 22:00. Dostali jsme do pasu razítko, vyměnili nějaké peníze a jeli taxíkem do hostelu ve čtvrťi Makati. Ubytování proběhlo bez problému. Sice jsme byli unaveni, ale na pivo chuť a síla ještě byly. Na to, že byl večer, byly ulice stále rozpálené. Šli jsme do jedné postranní uličky a tam spalo na ulici asi 50 lidí. Řekl jsem Michalovi, ať jdeme raději na hlavní, ale on mi řekl, že se bojím a hned je začal fotit.

Tak jsme se trochu chytli, asi je lepší nechat je být a nelézt tam, zvlášť když jsme tam první den. Opatrnost není zbabělost. Po asi 200 metrech jsme zapluli do restaurace Shakey´s, což je americký pizza řetězec. Dali jsme si točené pivo San Miguel a něco malého k jídlu. Tento podnik je otevřen non-stop. Poté jsme šli docela unaveni spát. Moc to ale nešlo, v pokoji bylo dusno a potil jsem se celou noc. Ráno jsme se vzbudili s kokrháním kohoutů. Ihned jsem si vzpomněl na kohoutí zápasy. Hned po snídani jsme se vydali na průzkum. Zjistili jsme, že čtvrť je docela chudá a žije se tady většinou na ulici. Mísily se tady pachy výkalů, výfukových plynů a pečícího se masa na primitivních pouličních grilech. Kohouty měli přivázané na řetízkách.

První tři dny jsme prošli historické centrum, obchodní čtvrt´ Makati a nábřežní Roxas Boulevard. Na památkách většinou z dob španělské kolonizace bylo vidět, že docela chátrají. Chodníky byly rozbité, přechody pro chodce také nic moc. Na silnicích panoval zmatek a neustále se ozývalo troubení klaksonů aut, autobusů, jeepneys nebo motorikš. Nadzemní dráha byla přecpaná. První tři vagony byly jenom pro ženy, aby se na ně chlapi nelepili. Když jsme jednou večer šli po ulici, dotírala na mě jedna žena s dítětem v náručí a otravovala, dokud jí Michal nedal pár drobných, jelikož já měl jenom velké peníze. Manila místy připomínala rozpálené peklo na zemi plné chaosu.

Stravovali jsme se většinou v nákupních centrech nebo různých fast foodech. Výběr byl velký – suši, různé druhy tortil, pizzy, těstoviny atd. Porce byly na evropské poměry menší, než jsme zvyklí v Evropě, ale když je horko tak člověk stejně moc nejí a není problém se něčím dorazit. Vyhýbali jsme se různým druhům majonézy, salátům a ledu v nápojích. Piva bylo také dost druhů včetně japonských nebo amerických značek. Zkusil jsem také filipínský rum Tanduay, který mi velmi chutnal. Nákupní centra byla velká, plná nejrůznějších značek oblečení, elektroniky a restaurací. Nákupy jsme nechali na poslední tři dny. Po třech dnech v Manile jsme tedy jeli na letiště. Let na ostrov Panay trval asi 45 minut. Letiště Kalibo připomínalo autobusové nádraží.

Z letiště na ostrov Boracay to trvalo asi 2 hodiny. Pak chvíli lodí a byli jsme tam. Z přístavu asi 15 minut motorikšou do hostelu. V hostelu jsme dostali na prvních 8 dnů lepší pokoj s lednicí. Pláže na ostrově byly čisté a voda průzračně modrá. Bylo tady spousta barů a restaurací s živou hudbou. Obsluha v restauracích nebyla nic moc. Číšníků bylo mnohde hodně, ale stejně v mnoha případech jsem musel vstát a říct svou prosbu osobně. Když jsem chtěl předkrm, jako první a potom hlavní chod dostal jsem samozřejmě oba dva chody najednou. Většinou si účtovali „service charge“, což je již zaúčtované spropitné. Po pár dnech na ostrově si Michal našel kamarádku, která se k nám zakrátko „nastěhovala“. K mé nelibosti jsme tedy museli spát tři na jedné posteli. Jmenovala se Ronalyn a pocházela z vesnice na hlavním ostrově. Zatímco se Michal vodil za ručičku s Ronalyn, já prozkoumával ostrov, který byl sice dlouhý, ale na šířku se dal projít za 15 minut. Zjistil jsem, že protější břeh je spíše pro milovníky vodních sportů a je tam o mnoho větší klid, než na pláži hlavní. Sednout si pod palmu a cucat pivo mi vyhovovalo, bylo to, co jsem hledal a potřeboval. Po zimní službě v hotelu nemá pak člověk na lidi náladu a touží po klidu. Večer jsem tedy chodil ven k místním, kteří posedávali na svých skromných zahrádkách a bavili se, ačkoliv asi měli do kapsy hluboko. Luxusní stavení s ostrahou jsem snad viděl pouze jedno. Já jsem se pak seznámil s domorodcem, který se jmenoval Dien a měl malý bar. Chodíval jsem tam skoro každý večer.

V průběhu pobytu na ostrově jsme jeli s Ronalyn k ní domů. Bydlela na hlavním ostrově Panay asi dvě hodiny od přístavu. Jeli jsme nejdříve lodí a poté autobusem. Bydleli velmi skromně v malém stavení, kde se kolem baráku proháněly nějaké ty slípky. Byla to zemědělská oblast, všude plno zeleně. Rýžová pole, banánovníky, slepice, krávy a buvoly tedy typický asijský venkov.

Na závěr jsme ještě objeli celý ostrov dokola. Poté jsme nakoupili nějaké suvenýry a jeli zpět na letiště. Rozloučili jsme se s Ronalyn a vyrazili zpět do džungle velkoměsta. Michalovi se pochopitelně nechtělo a nejraději by tam zůstal. Ale nedalo se nic dělat, museli jsme zpátky. Tentokrát jsme si zajistili ubytování v hotelu blízko nábřežního bulváru, jelikož byla poblíž nadzemní dráha a nákupní středisko Robinsons. Kohouti samozřejmě nechyběli ani tady. Poslední dny jsme tedy nakupovali. V Manile se nachází třetí největší nákupní centrum na světě a má asi 1100 obchodů a restaurací. Tak jsme se tam vydali, abychom se podívali, co tam mají. Měli tam mraky triček, džín a různých dalších ptákovin. Značky jako Guess, Von Dutch, Esprit nebo jiné se daly koupit za pár babek, všechno originál. Prošli jsme ještě jedno velké nákupní centrum (11. největší na světě), a zbytek jsme pořídili u „Robinsona“, který má „jenom 500 obchodů“.

Koupili jsme především nějaká trika, džíny, alkohol, japonské čokolády, sušené ovoce a různé suvenýry. Pobyt jsme zakončili v mořské restauraci na nábřeží. Já už toho horka měl dost a dělala se mi vyrážka. Letěli jsme tehdy v pondělí o půlnoci. Opět nejdříve do Soulu. Tam jsme dorazili brzo ráno kolem 6 hodiny. Do centra se nám už z časových důvodů nechtělo a tak jsme jeli jen asi dvě stanice od letiště. Oproti Manile byla zima. Koupili jsme nějaké čaje a čokolády a v kavárně si dali čaj a sledovali Korejce běžící a pospíchající do práce. Já se začal cítit nějak divně. Po návratu na letiště jsem stačil pozvracet dva záchody. Bylo mi jasné, že budu mít problémy, cítil jsem, že mám teplotu. Celou zimu nic a 9000 kilometrů od domova mám teplotu a je mi blbě. Smůla. Letělo se navíc do Amsterodamu a let trval trochu déle – asi 12 hodin. Let byl pekelný a nekonečný. Párkrát se mi chtělo zvracet, ale nějak jsem to musel držet. Po příletu do Amsterodamu mě začal Michal honit po letišti, že nemáme boarding pass a musíme pospíchat. Já za ním jenom tak cupital, jako kdybych měl v kalhotech něco hnědého. Na víc jsem se fakt nezmohl a po cestě jsem poblinkával. Holanďani nás navíc dost podrobně prohledávali. Ke gatu jsme, ale nicméně dorazili včas a já ještě stačil koupit něco v duty-free. Sáhnul jsem narychlo po 15 leté single malt whisky „The Dalmore“, která už je dávno vypitá a byla vynikající. Let do Prahy trval asi hodinu a když jsme přistáli byl jsem totálně K.O. Domů jsem se nějak došoural a po dvou dnech v posteli jsem opět ve Špindlu procházel své oblíbené podniky. Teď uprostřed léta zase začínám cítit to volání. Volání dálek….