Před rokem – v listopadu 2013 – jsme se s Michalem vydali poprvé v životě na africký kontinent. Na kontinent zřejmě s nejhorší pověstí, plný válek, nemocí, hladomorů a převrátů. Nebyli jsme nikdy předtím ani v oblíbených letoviscích v Egyptě či v Tunisu. Konkrétně jsme si to namířili na keňské pobřeží. Dnes je tato krásná země stále častěji v novinách a televizi, a to díky útokům muslimských radikálů. My jsme se tam vydali krátce po útoku v obchodním domě v Nairobi.

Cestu jsme plánovali měsíc. Na internetu byla sleva na trasu Miláno-Istanbul-Mombasa s Turkish airlines za zhruba 12 000 Kč a tak jsme to vzali. Zbývalo se ještě dopravit z Prahy do Milána. To vyřešily ČSA za zhruba 2500 Kč. Jelikož ČSA zrušily ranní let do Milána, museli jsme letět den předem. Dále bylo nutné ještě koupit antimalarika, která stojí kolem 1200 Kč za jednu krabičku.
Let z Prahy do Milána zabral asi hodinu a půl, jelikož byl nasazen turbovrtulový a tudíž pomalejší stroj ATR 72, který je schopen přepravit asi 60 pasažerů. Hotel v Milaně jsme si zamluvili ihned u letiště a jelikož jsme přicestovali v časných odpoledních hodinách, ještě jsme stihli jet do centra. Letiště Milano-Malpensa není sice nikterak velké, nicméně od centra je vzdáleno asi 50 kilometrů a cesta vlakem nebo autobusem trvá kolem hodiny. Musel jsem uznat, že návštěva za to stála. Při pohledu na hlavní nádraží jsem se tradičně, jak jinak opět styděl, při srovnání s pražskými nádražími.

Miláno je pulsující a bohatá metropole. Restaurace a obchody jsou plné místních obyvatel, což při srovnání s těmi pražskými opět zamrzí. Samozřejmě jsme neodmítli neochutnat pizzu. Stála asi 8 eur a byla to porce jako pro slona. Nicméně jsme se museli k večeru vrátit zpět na letistě, jelikož nás čekala ještě dlouhá cesta. Druhý úsek Milano-Istanbul trval asi 2,5 hodiny. Služby Turkish airlines byly na dobré úrovni, takže tituly jako „nejlepší aerolinky“ atd. jim náleží právem. Letiště Istanbul-Atatürk je již jiné kafe. Přistává a vzlétá zde jeden stroj za druhým, většinou do Asie, Afriky či Ameriky. Náš let byl naplánován v nočních hodinách, trval asi 6 hodin a neletělo se přímo do Mombasy, ale proběhlo krátké mezipřistání v Tanzánii, kde pár lidí vystoupilo a pár nastoupilo. Poslední úsek trval kolem jedné hodiny.

Přistání a vstupní formality proběhly v pořádku a zbývalo jen zajistit taxi do hotelu na okraji Mombasy, konkrétně Nyali Beach. A tak jsme poprvé stanuli na africkém kontinentě. Při té jízdě taxíkem se nám Keňa představila v té syrové podobě jakou lze vidět v TV a dokumentech. Nicméně nám se už naskýtal realný obraz. Cestu lemovali blátivé a nezpevněné chodníky, dřevěné chatrče či stánky a omšelé budovy. Do hotelu jsme dorazili ráno a rak jsme po dlouhé cestě ulehli ke spánku. V prvních dnech jsme prozkoumávali blízké okolí. Pláž byla kousek, asi kilometr od hotelu, blízko byla i dvě nákupní centra, kde byl slušný výběr stravovacích zařízení. Od Italů a pizzy jsme si moc neodpočinuli, jelikož jsme zjistili, že mají „pod palcem“ téměř celé pobřeží. Provozují hlavně ubytovací a stravovací zařízení. Pomalu jsme také začali poznávat místní obyvatelstvo, většinou se jednalo o ultra neodbytné naháněče, kteří nám byli schopní „viset za prdelí“ i několik desítek minut, aby prodali svůj „produkt“. Většinou se jednalo o různé vodní nebo podvodní aktivity, půjčky lodě nebo skůtru. Navštili jsme i centrum Mombasy, které je i důležitým přístavem. Město samotné také působí trochu omšele, památky jsou neudržované a vládne zde typický chaos v dopravě. Taxikáři a řidiči ťuk-ťuku vás samozřejmě chtějí za každou cenu svézt, i když jdete jen za roh. K mé radosti zde nepůsobí ani jeden z „amerických řetězců“ rychlého občerstvení. Líbil se mi jeden keňský řetezec „Nairobi Java House“, kde nabízeli kromě kafe i slušnou řadu pokrmů: sendviče, fajity, hamburgery nebo různé omelety a to vše na dobré úrovni. V Mombase jsme strávili asi 3 dny a poté jsme se přesunuli na sever do malého města Malindi.

Cesta autobusem v Keňi je docela naročná, silnice nejsou v dobrém stavu a spousta dopravních prostředků by u nás asi technickou kontrolou neprošla. Dobré pro nás ale bylo, že v autobusech nebyla klimatizace, neboť nemáme rádi prudké přechody ze zimy do tepla. V Malindi nás ubytoval jeden sympatický „jak jinak“ Ital! K vidění toho tady moc nebylo až na nedaleké zříceniny svahilského města Gedi, dále se ve městě nachází pomník portugalského mořeplavce Vasco da Gamy. Po výletu do Gedi jsem se začal cítit divně. Pak jsem zjistil, že mám trochu teplotu, pochopitelně jsem se trochu zděsil, kvůli malárii. Naštestí ráno bylo všechno v pořádku a mohlo se pokračovat dál. Antimalarika jsme se po poradě s Michalem kvůli množství vedlejších účinků rozhodli raději nebrat. V Malindi jsme také pobyli tři dny a poté pokračovali dále na sever na ostrov Lamu. Tady už žádná asfaltová cesta nebyla, pouze taková cesta-necesta. Autobus se kýval nejen ze strany na stranu ale i nahoru a dolu, byl jsem z toho „naklepanej jako řízek“. Cestu lemovaly jen hlíněné chatrče, pustá krajina, stáda koz a sem tam nějaké policejní hlídky. Na ostov Lamu se pak jelo lodí. Hned při výstupu na pevnou zem se kolem nás seběhli neodbytní náhončí. Mají totiž provize z toho, když doporučí hosta nějakému hotelu. Jeden se nás držel až do chvíle než nás zachránili dva Kanaďané. Naháněč se pak naštěstí urazil a odešel, když Kanaďan řekl, že mu nemáme věřit. Také nám vyprávěl jak jeden Ital před několika dny pobodal jednoho drzého naháněče. Byl tam s nimi ještě jeden Číňan, který se jmenoval Eco. Ten nám doporučil hotel, kde bydlel i on. Eco byl trochu hazardér, který navštívil také Pakistán. Tak jsem mu hned řekl, že tam drží dvě české holky. I on přiznal, že se tam moc dobře necitil.

Lamu je tak trochu muslimský svět. Arabské vlivy jsou patrné na celém pobřeží. Často je člověk probuzen „halekáním alláha“. V Lamu byla skoro každá žena zahalena, některým byly vidět pouze oči. Jediným dopravním prostředkem je zde osel, stísněné uličky dávají pak dojem, že se návštěvník tohoto místa ocitl o staletí nazpět. Tento dojem umocňují i časté výpadky proudu. Alkohol je zde také omezen a v obchodech nemají ani pivo. Nicméně kousek za městem je dlouhá čistá téměř liduprázdná pláž. Navštivili jsme i nedaleký resort, kde stojí noc kolem 300 dolarů, nicméně pivo jsme si tam dovolit mohli. Po čtyřech dnech strávených na ostrově nezbývalo než se vrátit zpět do Mombasy. Autobusem se nám nějak nechtělo, a tak jsme si za 50 dolarů koupili letenku do Malindi. Let trval asi 30 minut. Po přistání jsme jeli do centra a občerstvili se v jednom nákupnim centru a poté zamířili k autobusovým čekárnám. Autobusové nádraží jak ho známe u nás, jsem tam neviděl. Každá autobusová společnost měla takovou malou kancelář s čekárnou, kde se prodávali jízdenky. Po příjezdu do Mombasy jsme se tentokrát ubytovali v centru. Příští den následoval poslední úsek naší cesty. Zamířili jsme do vnitrozemského města Voi, které je bránou do národního parku Tsavo. Park Tsavo má dvě části „East“ a „West“, které mají dohromady kolem 20 tisíc kilometrů čtverečních. My jsme se po příjezdu ubytovali přímo v nevelkém centru. Nezbývalo než si zajistit vůz na cestu parkem. Dohodli jsme se s místním taxikářem, který se jmenoval Steve, že si ho najmeme na celý den. Následující ráno jsme se vydali do Narodního parku Tsavo East. U brány nezbývalo než zaplatit poplatek asi 110 amerických dolarů. Dostali jsme průvodce a jeli vstříc dobrodružství. Čekal jsem, že průvodcem bude nějaký drsňák s flintou a místo toho jsme „vyfásli“ křehkou a nesmělou dívku jménem Mary. Taxikář Steve byl prý její bratranec. Na cestě jsme viděli antilopy, zebry, žirafy, bůvoly nebo slony. Lvi je prý nesnadné spatřit. Některé úseky lemovaly četná termitiště. Půda byla oranžová a docela vyprahlá, nicméně scenérie to byly úchvatné. Párkrát jsme zastavili a vystoupili z auta. Když jsme zastavili u jedné skály a fotili hrochy zastavil jeden týpek v Landroveru a začal říkat, že je nepezpečné vystupovat, že nevíme co na nás vyskočí. Shodli jsme se, že to byl asi nějakej „poseroutka“. Každé malé dítě ví, že ten nejnebezpečnější tvor je člověk. Po parku jsme ujeli asi 50 kilometů a stačilo nám to. Stevemu jsme dali za jeho vynikající služby celkem asi 60 Euro.

Po safari jsme „zakalili“ v místním baru v hotelu, kde jsme bydleli. Ještě jsem nezmímil, co se v Keňi pije a jí. Pivo je tradičně pouze lahvové a stojí kolem 40 Kč. Nejčastěji jsme pili „Tusker“, což je nejznámější značka v Keňi, dále byla dobrá značka „Pilsen“. Z alkoholu mi nejvice chutnalo brandy a whisky. Pužívají se zde britské míry, takže panák má obsah 0,03 l, což pro mě bylo málo, a tak jsme si většinou dával dvojité. Obchody byly dobře zásobeny, dalo se koupit cokoliv. Pečiva byl velký výběr, k dispozici bylo tmavé i světlé. Balená voda byla většinou neperlivá, perlivé vody pouze několik značek. V supemarketech se dalo koupit již hotové jídlo jako kuřata, placky plněné masem nebo různé směsi. Nabídka restaurací byla mezinárodně-africko-asijská, takže takový pestrý mix. Pro nás bylo zajímavé, že zatímco u nás se platí většinou až poté co o to host požádá, tam nezřídka poprosili o zaplacení, aniž jsme komukoliv řekli o účet. Keňská měna je šilink a 100 KS=asi 23 Kč.

Zbýval nám ještě jeden úkol. Spatřit a vyfotit Kilimajaro. K tomu jsme museli ještě 80 kilometrů na jih k hranicím z Tanzánií. Silnice byla prašná a plná výmolů. Zavazadla jsme pak měli špinavá od všudipřítomného oranžového prachu. Taveta je malé zapadlé město na hranicích s Tanzánií, hned za ním je již hraniční závora. Zde jsme měli naštěstí strávit pouze noc. Nic moc tady nebylo, pouze pár hospod, hotelů a obchodů. Když jsme přijeli bylo Kilimajaro zahalené. Nezbývalo, než počkat do rána. Recepční nám otevřel střechu, kde byl dobrý výhled. Večer jsme se vydali „do ulic zakalit“. Byli tady docela divní „týpci“ a my snad jediní běloši. Ráno se opravdu vyjasnilo a vrchol Kilimanjara byl opravdu vidět. Tak a tady byla naše africká mise splněna a nezbývalo než se vrátit zpět do Mombasy, kde jsme odpočinkem strávili poslední tři dny. Zpět domů jsme letěli stejnou trasou. V Milaně jsme strávili opět noc a příští den jsme jeli do centra, kde jsme navštili také pár ochodních domů. Oproti Africe to byl jiný kontrast, tady se nakupovalo luxusní mnohdy zbytečné zboží, zatímco v Keňi mnozí nemají ani na jídlo. První cesta do Afriky dopadla úspěšně, viděli jsme krásnou krajinu, ale také spousta chudoby. Bohužel zatím se asi do Afriky jen tak nevrátíme. Mnoho vlád varuje své občany před cestami do Keňi kvůli dalším teroristickým útokům a na západě Afriky zase řádí epidemie Eboly. Teroristický útok byl hlášen také v okolí ostrova Lamu, kde jsme také byli.