Dnes je prvního června 2016. Přesně před deseti lety 1. 6. 2006 byl pro mě zvláštní den. Byla to doba mých vysokoškolských studií, kdy jsem byl ještě mladý a krásný a měl život před sebou. Sháněl jsem tehdy praxi v zahraničí. V květnu mě na školní nástěnce zaujala nabídka na dvouměsíční stáž v Českém domě v Moskvě, konkrétně na pozici číšník v restauraci. Stačilo zajít za osobou, která to měla na starost a stáž byla moje. Navíc ubytování, letenku a pojištění hradila moje tehdejší Alma mater – Vysoká škola hotelová. Po vyřízení víza a zaplacení pojištění jsem mohl začátkem června letět do Ruska. Tehdy jsem toho moc nacestovaného neměl a právě Moskva pro mě byla takový mezník a nyní mám tedy takové malé výročí. Toulám se po světě i doma přesně deset let. Byl jsem tehdy takové dítko, které vyrazilo do světa. Dětská naivita se mi mohla stát trochu osudnou hned první den, kdy jsem se šel projít na Rudé náměstí. Jaksi jsem pozapomněl pas v bytě, který mi byl přidělen. Kdyby mě oslovil nějaký policista, abych mu jej ukázal, asi bych na něj zíral jak tele. Zíral bych zřejmě i ve vazbě, kam by mě mohli také strčit. Následující den mi to provozní ještě zdůraznil – bez pasu nikam. Nicméně jsem se poučil a pas měl pak sebou. Bezpasový „adrenalin“ jsem pak zažil ještě jednou, když jsem měl pod čepicí a v 5 ráno šel pěšky z diskotéky, kde jsme slavili narozeniny jednoho kolegy. Musel bych mít velkou smůlu ale i benga snad musí spát. Nicméně to dítko, které tehdy vyrazilo do velkého světa bylo zvídavé a učilo se ze slovníku i na ulici číst azbuku aby mohlo používat důležitý dopravní prostředek tedy metro. Po toho kdo je v Moskvě prvně je možná systém přestupních stanic trochu zmatený ale právě základy azbuky jej dokážou ulehčit, jelikož v latince jsou jen plánky metra ve vagonech. Pracoval jsem tehdy od pondělí do pátku. Víkendy byly volné a já byl pořád v pohybu, pořád na ulici. Bavilo mě pozorovat ty kontrasty luxusu versus všudypřítomné chudoby a životní nejistoty. Postupně jsem se dostal za hranice města. Nejdál jsem dojel od Moskvy asi 100 kilometrů na sever.

Po návratu domů jsem se přihlásil na kurs, abych si doplnil základy ruštiny. Tam jsem narazil na nabídku měsíčního kursu v Moskvě. Sice už jsem si to musel zaplatit, nicméně to bylo pořád za dobrou cenu. Jelikož jsem tehdy nestihl vidět vše, neváhal jsem, přihlásil jsem se a 1. 9. 2008 jsem přistál po dvou letech opět v Moskvě. Podruhé to už bylo samozřejmě něco jiného. Nebyl problém si objednat pivo nebo pizzu v restauraci, najít exkurzi na školní nástěnce nebo se zeptat na cestu. Už jsem nemusel makat a měl tak neskutečnou volnost. Navštěvoval jsem muzea, pravoslavné kostely, galerie nebo jsem se jen tak poflakoval na ulici. Dostal jsem se k břehům řeky Volhy asi 200 km za Moskvu. Kdybych mohl, dostanu se i na Sibiř.

Někdy v únoru roku 2016 jsem se rozhodl, že zavzpomínám na ty bezstarostné časy a do Moskvy se vydám již potřetí. Michal také souhlasil a tak jsme začali vyřizovat víza a zamluvili hotel na hlavní moskevské tepně Tverské ulici. Dne 15. 4. 2016 – skoro deset let po první cestě – jsme přistáli na letišti Šeremetyevo. V únoru se mi také shodou náhod po dlouhé době ozval kamarád a spolužák Timur z jedné lavice na Vysoké škole hotelové. Ten na nás měl čekat na letišti. Nakonec to bylo trochu komplikovanější a naháněli jsme se asi dvacet minut. Terminál F má totiž dvě patra a já nevěděl, kde přesně čeká. Jeli jsme s ním pak do hotelu Hermes na Tverské. Jak jsme později zjistili, hotel to úplně nebyl – spíše bytový apartmán. Ale to nevadilo, hlavně že tam bylo teplo a postel.

Měli jsme trochu hlad a žízeň a tak jsme se vydali do nedalekého nočního podniku s názvem „Beverly Hills“. Jak již název napovídá, jedná se o podnik v americkém stylu padesátých let. Poté jsme se vydali na Rudé náměstí. Nic moc z toho nebylo, neboť Rudé náměstí je večer zavřené a do toho se na Moskvu spustil déšť. Ani ráno se počasí neumoudřilo a chvílemi padal sníh s deštěm. Museli jsme nasadit těžký kalibr – to znamená teplé bundy, čepice a spodní kalhoty. Jeli jsme metrem na VDNKh, což je moskevské výstaviště, kde se konají všemožné akce. Kromě toho se tam nachází i muzeum kosmonautiky, kam jsme se šli podívat. Bylo to zajímavé a řada exponátů byly skutečné prostředky z dob dobývání kosmu. Konkrétně šlo o přistávací moduly, skafandry nebo počítače. Poté jsme zamířili do Tretyakovské galerie. Unikátní sbírku obrazů domácích i zahraničních autorů jsem tímto spatřil již podruhé a znovu mě fascinovala.

Jelikož venkovní počasí nebylo nic moc, mohli jsme jezdit metrem a obdivovat nádherné a pompézní interiéry některých stanic metra. Ten den byla zima a já jsem se musel zahřát vodkou. Vzal jsem půllitrovku ukrajinské Khortytsy. Byla super a dokonale zahřála. Během toho prvního dne jsem také pochopitelně porovnával, co se změnilo. Samozřejmě ceny všeho šly nahoru. Půllitrovka vodky již nestála sto rublů ale dvojnásobek. Bylo vidět, že Rusko zažívá horší časy. Když jsem odjížděl naposled tak byla hodnota 1 Euro = 35 Rublu. Nyní směnárenské tabule ukazovaly 1 Euro = 76 Rublů.

Ačkoliv šly ceny nahoru, my jsme na tom díky hospodářské situaci trochu vydělali. Rubly jsme si koupili už v Praze za dobrou cenu. Další novinkou pro mě bylo, že jsem si nemusel přetáčet hodiny o dvě hodiny, ale stačilo o hodinu. Byl zrušen letní čas.

Večer jsme měli sraz s Timurem v Českém domě, kam jsem ho pozval na večeři. Do Českého domu může cizinec pouze v doprovodu českého nebo slovenského občana. Dali jsme si večeři a pár piv. Mají tam Plzeň nebo černého Kozla. Poté jsme se přesunuli do baru, který je umístěn hned vedle restaurace. Dali jsme si tam pár vodek značky Stoličnaya a šli hledat další lokál. Jelikož už uplynulo 7 let, v restauraci už nikdo, koho jsem znal, nepracoval. Při pohledu na „můj byt“ hned naproti českému domu mě přepadla zvláštní nostalgie. Šli jsme Tverskou ulicí a hledali nějaký podnik. Byla sobota a vše bylo plné. Nakonec jsme zapadli do „našeho“ Beverly Hills, kde jsme šli nejdříve nahoru na pivo a pak dolů do hudebního klubu. Bylo tam spousta mladých lidí a krásných děvčat. Některá byla dost podnapilá a padaly ze schodů jak hrušky. Otravovala nás tam dvě děvčata, která nabízela promo na tequillu, jenže nikdo z nás si ji nechtěl dát. Byla to obyčejná Jose Cuervo a chtěli za ní 340 rublů, což je asi 120 korun. To se mi zdálo předražené a chtěli jsme spíš pivo. Timur říká, že ruské pivo je „močka“ a měl trochu pravdu. Nebylo nic moc. Servis také za moc nestál skoro nikde. Jestliže si v ČR zakládáme na čepování piva do sklenic k tomu určených, tady se nezřídka stalo, že bylo třeba pivo Baltika ve sklenici od Heinekenu nebo Krombacheru. Dole v klubu jsme zas dostali pivo ve sklenicích, které vypadaly jako na kompot.

Jestliže byla sobota chladná a deštivá neděle byla pravý opak. Bylo azuro a teplota asi 15 stupňů, na slunci možná ještě více. Chtěli jsme na televizní věž Ostankino, ale měli jsme schůzku s Timurem na Rudém náměstí, takže jsme to museli nechat na příští den. Timur přišel se svou manželkou Nigorou. Timur je původem z Uzbekistánu, ona je Ruska z Kazaně. Prošli jsme se po Rudém náměstí a zamířili na oběd do nákupního centra vedle Moscow City. City je nově zbudované obchodní, finanční a administrativní centrum Moskvy, nachází se tu nejvyšší budovy v Evropě. Má to být symbol a pýcha nového Ruska. I na tenhle projekt ovšem padl stín krize a trochu se opozdil.
Nákupní centrum bylo velké a nakonec jsme zvolili pizza řetězec IL Patio. Při své druhé moskevské misi jsem také porovnával v rámci diplomové práci právě gastronomické řetězce ve městě. Dodnes o nich mám přehled, takže vím, co kdo nabízí. Řada z nich přestála krizi, byť si myslím, že některé pobočky zejména ty nejvíce ztrátové zavřely. Dali jsme si pizzu nebo těstoviny a já ochutnal speciální višňové pivo a na závěr pár vodek. Byl to příjemně strávené odpoledne a pak přišel čas se s Timurem rozloučit. Dal mi kaviár a vodku na cestu. Rád jsem ho po letech viděl a on mi slíbil, že přijede zas do Čech.

My jsme s Michalem pokračovali na 239 vysokou věž Imperia, jež je součástí mezinárodního obchodního centra. Bylo krásné jasné odpoledne a výhled byl dokonalý. Před deseti lety jsem viděl City rozestavěné a teď jsem stál nahoře. Poté jsme zamířili na Vrabčí hory, což je vyvýšené místo u stadionu Lužniky, kde je Moskva také jak na dlani. Cestou tam jsme se stavili v Parku Pobedy neboli Vítězný park. Jeho součástí je i muzeum 2. světové války. Pamatuji se, že na mě kdysi udělal dojem mramorový sál hrdinů vyznamenaných během války.

Následující den šel Michal navštívit Kreml, zatímco já hledal nějaký obchod s muzikou. Jestliže jsem kdysi vyšel na ulici, zamířil k nejbližšímu stánku a mohl se přehrabovat v hromadách pirátských DVD, tak dnes jsem obchod našel po téměř třech dnech. Vše prostě zmizelo, stánky se vším možným a směnárny, které byly v každém podchodu, jsou už minulostí. Nakonec jsem ale přeci jen něco málo sehnal. Zajímal mě ruský rock a pop a raritní koncerty klasických kapel jako Queen, Black Sabbath nebo Beatles. Právě dvdéček skupiny Queen mám z Ruska nejvíc. Když už jsem u kultury, zajímavá je také ulice a čtvrť literátů a umělců Arbat. Bydlel zde Puškin a v době perestrojky se zde scházeli hipíci, pankáči a pouliční muzikanti. Podobně jako je v Praze zeď Johna Lennona tady je zeď Vitora Tsoye – zesnulého lídra vynikající kapely Kino. Kolem zdi se ale motala nějaká pochybná podnapilá individua tak jsme rychle vyfotili a raději šli.Co mě vždy bavilo, byla noční Moskva. Večer nebo v noci zářila pestrými barvami. Všemožné blikačky kasín, neony nočních klubů mnohdy až kýčovité mě častokrát tak pohltily, že jsem ztratil pojem o čase. Jednou se mi stalo, že jsem na kolej přišel málem pozdě. Ostří týpci z ochranky mě za to trochu zbuzerovali, že by za chvíli zavřeli vchod na klíč.

My jsme se také vydali do nočních ulic. Náš oblíbený podnik kdekoliv na světě je řetězec Hooters. Nachází se i v Moskvě, ačkoliv mimo USA je teď tendence zavírat některé podniky. Vím, že super podnik Hooters na Gran Canarii, který jsem tam navštěvoval již zavřeli. Naopak jsem nevěděl, protože jsem mimo Prahu, že otevřeli druhý podnik v Havelské. Moskevský podnik je v téměř centru a nabízí tu všeobecnou klasiku jako kuřecí křídla, burgery nebo tortily. Navíc má slušnou nabídku piv. Na pípě je asi deset druhů jak místních tak amerických značek. Rovněž děvčata stála za pohled.

Při cestě zpět jsme se stavili ve známém podniku Propaganda, který spíš připomíná studentskou kavárnu. Nikdo nemá uniformu a atmosféra je uvolněná a ceny příznivé. Michal – milovník střešních vyhlídek a barů – navrhl, ať jdeme na šlaftruňk do luxusního hotelu Ritz-Carlton, kde se nachází sky bar. Vzpomínám, že jsem kdysi před tímto hotelem „potkal“ kytaristu Queenů Briana Maye. Teď jsem si šel jak pán dovnitř. Hezká a anglicky hovořící hosteska nás usadila ke stolu kousek od baru. Terasa byla otevřená, ale nepouštěli tam každého, byla asi jen pro vyvolené. Ale jít tam a udělat pár fotek se dalo. Byl odtud pěkný výhled na nádherně osvícený Kreml.
Když už jsme u těch vyhlídek tak jsme ještě udělali exkurzi na televizní věž Ostankino. Když byl slunečný den, tak jsme to nestihli a tak jsme šli, i když bylo trochu zataženo. Exkurze jsou každou hodinu a domluvili jsme se s Michalem, že půjdeme v jednu. On šel předtím ještě do Kremlu a já na poštu. Jenže jsem špatně odhadl vzdálenosti a měl skluz. Když jsem vystoupil u výstaviště, byla věž ještě daleko. „Kurva co budu dělat do prdele, to nestihnu“, říkal jsem si a poté narazil na chlápka, který mi řekl, že je taxikář. Taxikář to ale nebyl, neměl uniformu ani označené auto. Tak jsem řekl „skolko k bašni“ a ukázal na Ostankino. Řekl 300 rublů, já řekl 200. Tlačil mě čas a nakonec jsem souhlasil za 250 což je kolem 100 Kč. Normálně bych samozřejmě k nikomu cizímu nevlez, ale nebylo zbití. Když zastavil ještě nějakému chlápkovi, tak jsem si pomyslel, že je se mnou konec. „Amerikaňěc“? se mě řidič zeptal, „nět češskij“ jsem mu odpověděl, on mi pak řekl „charošije pivo“ já mu jen přikývnul a ukázal že chci aby zabočil doleva. Naštěstí to tak udělal, dal jsem mu 250 babek a vystoupil před vchodem do komplexu. Dostat se na věž ale také nebyl žádný med. Nejdříve vstupní kontrola přes rám pak ukázat pas a poté další kontrola přes detektory. Stejné jak na letišti. Rychlovýtah nás pak odvezl do výšky 337 metrů, kde byla také otočná restaurace a Michal si mohl dát nejvýše položené pivo v životě. Za ten spěch a procedury to ovšem stálo. Bylo vidět vše. Kreml, všech sedm sester (Stalinovy mrakodrapy), parky nebo věčně ucpané silnice.

Pobyt v Moskvě jsme se rozhodli zakončit stylově v dalším sky baru. Tentokrát jsme vybrali pětihvězdičkový Swissôtel Krasnye Holmy patřící do skupiny Swissôtel Hotels and Resorts. Hotel je vysoký 165 metrů a je vidět z Rudého náměstí. Ani zde nechyběla krásná anglicky hovořící hosteska. Stůl pro dva neměla a tak nám nabídla místo přímo u zdroje tedy na baru. Vyhlídka na noční bombasticky osvětlenou Moskvu byla opět úžasná. Michal si poručil pivo a já luxusní vodku Russkij Standard Imperia. Poté jsem si ještě dal vodku Kauffman, což je další prémiová vodka. Panák stál asi 250 Kč. Oboje lahvinky mám vlastně také ukryté na tajném místě, kde odpočívají již sedm let holky moje. Na spláchnutí jsme si dali ještě při cestě do hotelu ve stylové německé pivnici Paulaner dvě pšeničná piva. Děvčata zde obsluhovala v tradičních bavorských krojích. Zde bylo vše, jak má být včetně piva v originálních sklenicích. Pobyt v Moskvě se bohužel chýlil ke konci. Dalo se toho objevovat ještě spousta, ale my museli do Petrohradu.

Do Petrohradu jsme letěli z moskevského letiště Domodědovo, které je vzdáleno asi 45 km na jih. Let se společností S7 trval jen něco přes hodinu. Na letišti panoval přísnější režim. Detekční rámy byly již v letištní hale a další kontrola následovala chvíli poté. Cestou z petrohradského letiště Pulkovo jsme jeli kolem závodu na výrobu vodky Russkij Standard, která má sídlo právě zde. Ubytování jsme měli zarezervované v hostelu v centru. Jeli jsme tedy na Něvský prospekt, což je takový střed města a nejznámější ulice v Petrohradu. Ačkoliv byl hostel levný, měl dobrou polohu kousek od Ermitazhe. Zde jsme opět museli vytáhnout teplejší oblečení. Bylo zde chladněji než v Moskvě. Jeden z faktorů je i zřejmě blízkost Baltu. Šli jsme se projít kolem Ermitazhe, dále přes most k pevnosti Petra a Pavla. A zpět jsme to vzali přes chrám Vzkříšení Ježíše Krista. Zatímco v Praze nebo Moskvě byla tma po sedmé, zde bylo v půl deváté ještě vidět. Bílé noci v létě musí být zajímavé. Příští den bylo naším cílem město Puškin, jehož nejproslulejší památkou je sídlo carů neboli Carské selo, zapsané v seznamu UNESCO. Jeho součástí je i proslulá Jantarová komnata, po válce nově zrekonstruována. Dalším známým a honosným carským sídlem je Petergof, ležící u břehu Baltského moře. Rovněž zapsáno v UNESCU a také během války bylo poničeno a rozkradeno. Z Petergofu jsme se pak vydali přes město Lomonosov, dále přes most a Finský záliv na ostrov Kotlin do města Kronstadt. Toto město je důležitým přístavem pro Ruské baltské flotily. Cesta byla docela náročná a my pak zapadli do jedné pizzerie. Zde byla kromě českého piva Primátor i super šikovná servírka, kterou bych za kolegyni bral.

Kromě výletů jsme v pátek samozřejmě šli „zakalit“ do místních barů a restaurací. Výběr byl velký a my po jídle v sovětské retro putice šli do baru, kde se čepovalo vynikající belgické pivo. Do toho pár panáků vodky a ráno bylo trochu ouvej. Restaurace také nabízejí jako u nás polední menu. Říká se tomu „bussines lunch“ a někdy si musí host vybrat minimálně tři položky. To je třeba polévka, hlavní chod a salát. Zajímavý nealkoholicky nápoj, který mi chutná je „kvas“. Chutná jako coca-cola s chlebem.

Další ruská klasika je „mors“ neboli šťáva z brusinek. Michal také kromě pizzy ochutnal nebo jsem mu doporučil nějakou ruskou specialitu. Jednou jsem mu rozmluvil Burger King, protože jsem zdáli spatřil nápis „Teremok“. „Kurva to znám“, to je řetězec ruských specialit, jsem si řekl. „Pojď tam ty vole“ jsem mu řekl. A nemýlil jsem, se měli tam vynikající bliny, což jsou slané palačinky plněné vším možným. Já měl nejraději ty se sýrem a šunkou.

Michal se také oblizoval a měli tam i jeho milované pivo. Poslední den jsme měli individuální. Michal ztratil migrační kartu a šel to nějak zkusit vyřídit, ale moc nepochodil, tak jsme nevěděli, jak moc to bude vadit. Na internetových diskuzích někdo psal, že je to v pohodě, někdo že se platí pokuta. Já šel do Ermitazhe. Bylo tam mnoho exponátů. Celé by to zabralo tak den projít. Já tam byl něco přes dvě hodiny.

Musel jsem také něco koupit domů. Již je to taková tradice, že vše nakupuji ve francouzském řetězci hypermarketů Auchan, který má v Rusku velký výběr a nejlepší ceny. Jako je u nás pro důchodce nejvýhodnější Kaufland, zde je to právě tento řetězec. Nákup není možno obejít bez vodky. Vzal jsem luxusní Belugu a k tomu arménské brandy. Další z věcí, bez které se nevracím, je kaviár. Sice jen ten červený, ale s chlebem a máslem je skvělý. Zrovna teď jsem dojedl také poslední čokoládu, která byla prostě vynikající. Vzal jsem jich asi 20 kusů. Něco jsem rozdal, něco jsem si nechal. Ráno před odletem jsme raději vyrazili dříve, kvůli Michalově migrační kartě. Jenže se nic hrozného nestalo. Úřednice mu dala prostě vyplnit kartu novou. To byl důkaz, že tomu již není jak dříve. Jeden pilot ČSA ve své knize vzpomínal, že největší buzerace byla na letištích v USA a Sovětském Svazu. V obou zemích jsem na letištích tranzitoval nebo vystupoval a žádný problém neměl. Největší buzeraci jsem asi zažil v Amsterodamu, kde chtěli vidět téměř všechno. Třetí pobyt v Rusku splnil veškerá očekávání a maximálně se povedl.

Dodatek 2.6. 2024 – měli jsem plány se do Ruska vrátit a navštívit třeba Kazaň nebo Nižnij Novgorod. Chtěl jsem také navštívit Ukrajinu. Všechny plány odnesla válka mezi Ruskem a Ukrajinou, která začala již před více než dvěma lety a jejiž konec je v nedohlednu. Český dům v Moskvě je momentálně uzavřený a jeho osud je nejasný.